Láska se strachem

1. května 2008 v 5:00 | Étoile |  Moje tvorba
Kdy je to, to pravé? Když se konečně podíváme tomu druhému do očí a chceme zároveň plakat a smát se? Máme pocit, že je nám najednou ten druhý tak blízko a zároveň tak daleko. Držíme ho za ruku a cítíme něco tak intenzivního, že už ani nedokážeme doufat, že ten někdo je náš, jenom náš a mi k němu vzhlížíme, milujeme ho. Díváme se na něj, každý kousek jeho těla je naprosto ideální, ano, i když to třeba není pravda, je pro nás v tu chvíli ten někdo naprosto dokonalý. Žijeme z přesvědčení, že jednoho dne se konečně odhodláte říct si, že je to ten pravý, jelikož vás nezradí, bude vám oporou. Když se mu tak díváte do očí, v mysli máte dvě věci, každá je stejně velká a jejich význam se sice odlišuje, ale v podstatě tyto dvě věci k sobě mají velmi blízko.
Je to láska, kterou cítíme, která nám naprosto zatemnila normální myšlení. Najdou jste plni elánu a žijete. Konečně žijete a díváte se kolem sebe. Najednou je svět hezčí a jdete po městě a připadáte si jako hrdinka z nějakého amerického filmu, který vás nedávno naprosto dojal a vy na ni teď myslíte a chcete být jako ona. Moje hrdinka má dlouhé vlasy, lehké rozevláté světle červené šaty a boty se zlatou přezkou a jsou na nízkém podpatku. V ruce nemá kabelku ani nic podobného, je naprosto volná a může jenom tak utíkat a nedívat se za sebe ani před sebe. Ona totiž ví, že kdyby náhodou klopýtla tak ji někdo chytí a ten někdo ji chytne s láskou, která mezi nimi je. Je tak silná, že si ji naprosto může být jistá. Tak jistá, jakou jistotu nám dává jenom vlastní intuice. Každý den má tohoto člověka před očima, neomrzí ji ten pohled a je dokonce šťastná, když ví, že neodejde. Bude s ním na věky, budou jako jeden nejlepší pár. A když se někdy stane, že nastane mezi nimi rozpor, vyřeší ho. Ne sice hned, ale vyřeší ho, prostě ho jednoduše "zametou pod koberec" a dál si budou vychutnávat společné chvíle v malém domku v Anglii, kde bude ona péct sušenky a on zatopí každý večer v krbu. Budou spolu sedět a číst si, třeba Victora Huga a spolu s Bídníky si budou připomínat jak je těžké udržet ty správné city živé. Když tyto představy pustím do svého reálného světa, do života, který mě sice moc nenaplňuje, ale zároveň chlácholí, když si uvědomím, že je to jenom jeden život, a tak si ho musím zpestřit, i tak mi tyto představy nic nepřinesou. Můj pan Pravý nedojde, neobejme mě tak, že mám pocit, že mě umačká. Je to jenom otázka času, kdy si konečně dojdu pro to svoje objetí a polibek, který mi zatočí hlavu. A to je ta věc, z které vzniká další problém.
Můj strach. Strach vám někdy ani nedovolí, aby jste té druhé věci ve svém mozku dovolili propustit na světlo světa trochu lásky. Strach je něco, co nás utápí a ze strachu někdy i máme deprese. Někdy řekneme někomu, že ho milujeme. Oslabí nás to, aniž si to sami uvědomujeme. Ty dvě slova dokážou změnit pohled na svět. Když je slyšíte sami, je vše v pořádku a všechno je najednou hezčí. Když je řekneme mi, avšak bez jakékoliv reakce od našeho protějšku, srazí nás to na kolena. Ujišťování o svaté pravdě a upřímnosti někdy stojí hodně lidí iluze, jejich světy se zhroutí a ti co je mají rádi, trpí s nimi. Jak se vyvarovat této situaci? Nijak. Nikdy se nenajde něco, co by těm, kterým bylo zlomeno srdce, pomohlo. V tu chvíli je jenom čas ten lék, který vyléčí i ty nejhlubší rány. I když se plně vyléčí a mi už netrpíme žádnou velkou bolestí, ten čas se zdá nekonečný, ale je, většinou zůstávají jizvy a po zvlášť krutých ranách se jizvy připomínají čím dál tím častěji. Jak je přehlédnou a pustit se do stejné "řeky" a doufat, že tentokrát to vyjde. Těmto lidem říkám hrdinové, jsou to hrdinové lásky. Oni mají svoje Amorovi šípy v rukou, oni stříly po lidech, které potom milují, a když náhodou ten šíp mine správný cíl, tak po čase pláče, hysterických záchvatů, mazání fotek a videí, prozkoumání mobilu a e-mailové schránky se sami o sobě dozvídáme, jak jsme zranitelní. Někdy pomohou kamarádky, rodina a snad i někdo cizí a my se vysekáme ze starostí v momentě, kdy si sami uvědomíme, že život máme jenom jeden a ten musíme žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katulka Katulka | 6. září 2010 v 1:45 | Reagovat

Nádherné, smutné, pravdivé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama